SLUNEČNICE - radost i smutek
Naše slunečnice prošly vším možným. Ze začátku jsme je s láskou hýčkali v truhlících na parapetech ve třídě. Sledovali jsme první klíčky a s nadějí je sázeli do země. Cesta slunečnic byla ale velmi strastiplná. Hned na začátku jsme podcenili jak kvalitu hlíny v kelímcích, tak také kvalitu půdy na školní zahradě, kde je půda velmi udupaná, protože zde téměř každý den běhá přes sto dětí. I přes veškerou snahu v podobě varovných ohrádek z klacíků se nepodařilo zabránit, aby sem tam nějaké dítě nějakou tu slunečnici nepošlapalo. Když začal všude kolem malých slunečnic bujet všemožný plevel, nepodařilo se nám jej všechen vytrhat. Bylo nám horko a kdo by se raději neschoval do stínu? Vytrhávání plevele se ujala pouze jedna malá skupinka statečných dívek. Ještě před koncem školního roku jsme zjistili, že slunečnice mají dalšího nepřítele, a to zajíce, který chodil pravidelně i nepravidelně šťavnaté lístky malých rostlinek okusovat. Tím nám slunečnice začaly slábnout ještě více. A když začaly prázdniny, zradila jsem je i já, protože se mi zdálo marné chodit je pravidelně zalévat, když byly tak horké dny a rostliny se v té době vůbec neměly k světu. Vypadalo to, že horké letní dny prostě nepřežijí. A tak jsem přestala chodit zalévat.
Mezitím si několik dětí zasadilo slunečnice doma nebo u svých prarodičů. Rodiče mi pak během léta posílali fotky, a tak nám vznikla naše slunečnicová fotogalerie. Některým dětem doma slunečnice vyrostly rychleji, některým pomaleji a některým vůbec.
Zatímco tedy doma u dětí některé slunečnice vyrostly do obřích výšek a dělaly radost na zahradách, ty naše školní přečkaly ty nejdrsnější zkoušky. Přes celé léto musely bojovat se suchem, půdou bez živin a se zajícem. Jaké bylo tedy překvapení, když jsem na konci prázdnin objevila pět slunečnic živých a zdravých! Pět z nich se nevzdalo a vytvořilo poupata. Těšila jsem se, až je děti uvidí. Před začátkem školního roku však přišla poslední, nečekaná překážka v podobě sekačky. Nejprve čtyři vytrvalé rostliny svůj boj prohrály a zůstala jen jedna jediná slunečnice, největší a nejodolnější. Ta stála přímo pod oknem jako zlatý maják a těšila se, jak potěší děti od prvního školního dne. Nakonec však někdo skolil i ji, a tak ležela bezvládně na zemi jako padlý bojovník.
Začala škola a děti se slunečnic nedočkaly. Tu jednu jedinou zářící slunečnici zachránila ještě pohotově paní vychovatelka Svobodová, která ji vzala ze země a v družině ji umístila do vázy s vodou. A tak tato poslední slunečnice alespoň dětem na chvíli zářila ve třídě.
Co nás slunečnice naučily? Že příroda je hodně křehká a že je drahocenné to, co přežije. Učíme se, že je snadné něco živého zničit a naopak ne zrovna lehké něčemu pomáhat žít. Děkuji všem, kdo slunečnicím pomáhali žít!
Simona Magdálková