ŽÁBY BÁGRÁKOVÉ (ŠD, 1. oddělení)
22. 9. 2025 - den, kdy jsme na Bágráku opravdu viděli žábu, jak leze z vody na kámen, házeli jsme klacky do vody mladé fence, máčeli si ruce v léčivém bahně, pozorovali přírodu dalekohledy a brnkali na ukulele za třpytu slunečních paprsků, odrážejících se na hladině vody.
Na Bágráku je konec září. Slunce už nesvítí tak silně jako v létě, rána bývají chladná a na hladině rybníka se někdy povaluje mlha. V trávě ještě občas poskočí žába, ale už je jiná než v červenci. Žabky totiž vědí, že léto se pomalu loučí. Ještě si užívají poslední teplé dny - loví komáry, chytají mušky a sluní se na kamenech. Ale jakmile se večer ochladí, začnou být ospalé. Skoro jako děti po dlouhém dni plném her.
"Hm, hm," zamumlá skokan a protáhne nožku. "Brzy přijde čas najít si pelíšek na zimu. Schovám se do bahna na dně rybníka, tam bude největší teplo a klid."
Ropucha kývne: "Já už jsem si vyhlédla díru pod kameny u břehu!"
Rosnička povídá: "A já budu spát pod listím nebo pod kůrou stromu!"
A tak to jde celé září. Žáby ještě hopsají a loví, ale zároveň okukují skrýše. Každý den jsou trochu pomalejší. Když pak přijde listopad a listí zcela opadne, žabky už tiše spí schoulené v bahně, pod listím nebo mezi kameny. A tak vydrží až do jara, kdy se zase probudí a na Bágráku začne jejich hlasité "kvá, kvá, kvá!"
Simona Magdálková